Na vlastní kůži jsem si zkusila zápasit v bahně. Teď už vím, že tímto způsobem nezbohatnu.
Peněz není nikdy dost. A já, jako studentka, je potřebuji také. Proto jsem přijala pozvání na dívčí zápasy v bahně.
Mělo nás jet sedm zápasnic, jelo nás jen pět a z toho jedna, která vůbec jet neměla, pouze zachraňovala situaci. Později jsem pochopila, proč se tam nikomu nechtělo. Nasedli jsme do aut a vyrazili. Jízda to tedy byla opravdu skvostná, horší než formule 1. "Pozor jedou umělci!" Udělalo se mi trochu špatně, ale to byly asi nervy. Po cestě jsem si ještě se svou spoluzápasnicí domlouvala, jak budem zápasit, jaké chvaty budem používat, zkrátka, že to budem jen hrát. V ringu to pak ale vypadalo úplně jinak.
Byla to velká diskotéka u Chebu. Šatnu zhotovili z chodby, ženy i muži dohromady. Jedna sprcha - taktéž pro společné užívání. Opravdu moc fajn.
Sebrala jsem se a šla omrknout terén. Bylo to žúžo! Šílená spousta lidí a všichni budou čumět. Dala jsem si džus s vodkou na kuráž, ale asi té vodky bylo málo, protože to nepomohlo. Začalo mi bušit srdce, což předtím dělalo samozřejmě taky, ale ne tak nahlas.
Nastala očekávaná třiadvacátá hodina. Rozdali nám trička, mimochodem průhledná, a určili pořadí. My jsme byly druhé. Stály jsme mezi dveřmi a čekaly, až nás vyhlásí. Trému jsem ani neměla, jen mi trochu vadili kluci, kteří na nás pokřikovali, jestli nás není škoda a podobné blbosti. Nastalo představování se. Vyšly jsme mezi diváky. Poprvé jsem spatřila ring - bazén s bahnem. Né, že by se mi do toho bahna chtělo. Tričko průhledný a všichni čuměli, konec konců to měli zaplacený. Pomalu mi to přestávalo vadit a myslela jsem jen na to, jestli to bahno je studený a zda se dožiji konce zápasu.
Nastoupil první pár, ostatní zápasnice odešly. Zanedlouho přišla řada na nás, již nebylo úniku! Ptala jsem se sama sebe, co tam vlastně dělám?
Když začalo první kolo, přestala jsem vnímat lidi. Jako trenéra mi přidělili pana Srstku, známého kaskadéra. Nastoupily jsme do ringu a .......... bahno! Bylo pěkně studený a klouzalo. Pořadatel nás představil obecenstvu. Mne jako začátečnici a soupeřku jakožto ostřílenou veteránku. Ve skutečnosti jsme byly obě "začátečnice". Opřely jsme se o sebe, ale do bahna se nám nechtělo. Nicméně, cesta dolů byla pro nás obě velice rychlá. Byla to taková odporná studená hmota, v které byly kousky molitanu, aby byla objemnější.
První kolo bylo nekonečné, a ačkoli jsme se učily chvaty nazpaměť, zapomněly jsme je. Při zápasu se na mě tričko lepilo, občas bylo i mimo, ale to jsem sotva vnímala. Semtam nám pískali pasivitu a potom, což bylo neuvěřitelné i toužebně očekávaný konec prvního kola. Bylo to 3:2 pro mou soupeřku.
Teď jsme měly kratičkou přestávku na opláchnutí rukou a obličeje. Já jsem si obličej raději neoplachovala, protože tekuté bahno je do očí horší.
Odstartovalo druhé kolo, soupeřka už se docela motala a já jsem měla také na mále. Bylo to 4:2 pro mou soupeřku, když přerušili zápas a tvrdili, že mám vyražený dech. Ať prý s tím trenér něco udělá. Udělal, praštil mě do zad tak, že jsem ještě půl metru popolítla. Diváky to pobavilo a já měla málem skutečně vyražený dech. (Pan Srstka přece jen není žádný drobeček.) A znovu zápasit! Přehazovaly jsme se jedna přes druhou, lítaly vzduchem, padaly, zatímco rozhodčí si tvořil pravidla. Konečně toužebně očekávaný konec! Podle rozhodčího byl stav 4:4, a tak se zeptal diváků, kdo si myslí, že vyhrál. Diváci se rozhodli pro mne a rozhodčí to respektoval. Vyhrála jsem tedy pro větší aktivitu. Jestliže jsme se k ringu před začátkem zápasu jen s těží dostávaly, tak teď se nám každý klidil z cesty. Nastoupila poslední holka s dobrovolníkem z hlediště. Ti se v tom bahně svlékli.
I po důkladném osprchování a umytí si hlavy jsme stále někde nacházely molitan a bahno. Druhý den jsem měla zvýšenou teplotu a třetí den jsem se nemohla skoro hýbat, jak mne vše bolelo. Ale hlavně, že mám osm stovek…
